Schmittův princip Reichu a čtvrtá politická teorie

Řád velkých prostorů

Carl Schmitt ve své knize Völkerrechtliche Grossraumordnung mit Interventionsverbot für raumfremde Mächte: ein Beitrag zum Reichsbegriff im Völkerrecht (Mezinárodní právo řádu velkých prostorů se zákazem intervence zahraničních mocností: příspěvek ke konceptu Říše v mezinárodním právu), původně vydané roku 1939, předkládá stěžejní koncept, jenž se stává základem neoeurasijského projektu v Rusku počátkem 21. století. Ačkoli Schmitt psal tento text ve vztahu k Německu konce třicátých let, což se samozřejmě odráží v tom, o čem pojednává, význam tohoto spisu zdaleka přesahuje jeho historický, politický a geografický kontext, jelikož pokládá základy zvláštního politicko-právního způsobu myšlení, který je nejpravděpodobněji odsouzen k tomu, aby se uskutečnil až ve 21. století. Rozhodně má zásadní význam pro současné Rusko.

Monroeova doktrína

Je nemalého významu, že Schmitt začíná svůj výklad o velkém prostoru odkazem na Monroeovu doktrínu, kterou roku 1823 formuloval americký prezident James Monroe a která byla základem americké zahraniční politiky již téměř celá dvě staletí. Obsah Monroeovy doktríny lze shrnout větou: „Politika amerického kontinentu musí být určována zájmy amerických států.“ Toto tvrzení mělo počátkem 19. století velice konkrétní smysl, poněvadž Amerika se ocitala v semikoloniální situaci a evropské státy neustále zasahovaly do amerických politických procesů. Spojené státy jakožto nejmocnější zaoceánská mocnost převzaly břímě zodpovědnosti za ochranu celého amerického kontinentu před evropskými zásahy. Carl Schmitt zde nachází původ politické teorie velkého prostoru.
Velký prostor je koncept vycházející z této antikolonialistické strategie. Navrhuje (čistě teoreticky) dobrovolné spojenectví všech zemí kontinentu v kolektivním úsilí o prosazení vlastní nezávislosti. Iniciativa hájení této nezávislosti se proporčně přesouvá na silnější mocnosti, mezi nimiž přirozeně vedou Spojené státy. Vůdčí pozice ve snaze o zachování nezávislosti celého amerického velkého prostoru je rovněž znamením toho, že ostatní země uznávají USA coby ústřední mocnost kontinentu a rovněž že se aktivně budou podílet na snaze o zachování svobody celého velkého prostoru. V žádném případě to neznamená, že tyto ostatní americké země se stávají „provinciemi“ USA, nebo že se byť i jen náznakem vzdávají své svrchovanosti. Jelikož však mohou v praxi uskutečnit svrchovanost planetárních rozměrů (tváří v tvář evropským koloniálním mocnostem) pouze společnými silami a pod vedením USA, znamená to, že důležitost Spojených států stoupá již celá dvě století, poněvadž spojenectví s nimi má přímý vliv na reálnou podstatu svrchovanosti všech amerických zemí.
Toto všechno odráží dobové skutečnosti první poloviny 19. století, avšak právě v této původní podobě Monroeovy doktríny Schmitt vidí i cosi dalšího: prototyp vyrovnané a harmonické organizace veškerého budoucího světa, tj. nikoli dějinně podmíněnou záležitost, nýbrž optimální projekt budoucí reorganizace planetárního prostoru.
Smysl Monroeovy doktríny je následující: nezbytnost zajištění bezpečnosti a nezávislosti jednoho státu (USA) je podmíněna strategickým postavením sousedních či nedalekých kontinentálních mocností. Na rozdíl od Evropy, kde mezi sebou soupeřily velké sousedící státy (Anglie, Francie, Německo, Rakousko, Itálie, Španělsko, Portugalsko, Nizozemsko atd.), v Americe existovala a existuje jen jedna popřední mocnost, USA, kterou ohrožovaly pouze vnější, evropské síly. Zbylé americké země měly teoreticky zájem o totéž, o co měly zájem USA (nezávislost na evropském kolonialismu), avšak samy si to nedokázaly vydobýt: rozsah jejich svrchovanosti byl velice malý.
Idea, že bezpečnost Francie závisí na politické stabilitě Anglie či Německa, by v Evropě byla absurdní, protože Anglie i Německo oplývají mocí srovnatelnou s Francií a dokázaly si svou svrchovanost uhájit samy. Aby se však zabránilo konfliktům, evropské státy byly nuceny sjednat si systém kolektivní bezpečnosti, například tzv. koncert velmocí, 1] ačkoli v té době neexistovaly žádné vnější hrozby Evropy. Když se objevil stín takové hrozby (vrhan ý Ruskem či Tureckem), tehdejší spojenectví mezi evropskými státy postačovalo k tomu, aby ho vypudily.
USA se ovšem nacházely v principiálně odlišné situaci a jejich bezpečí záviselo na politické situaci jiných amerických zemí, jež samostatně nedokázaly hájit svou svrchovanost a nepředstavovaly skutečného protivníka USA. Toto všechno nachází svůj odraz v Monroeově doktríně.
Legální status Monroeovy doktríny: politika a právo, legalita a legitimita
Carl Schmitt byl jurista a zvláštní pozornost věnoval právní složce mezinárodní politiky. Odvážil se tedy položit otázku ohledně legálního statusu Monroeovy doktríny. Abychom porozuměli Schmittovu hodnocení této otázky, musíme si vzpomenout na fundamentální formy schmittovské analýzy.
Schmitt odděluje sféru práva od sféry politična. Je přesvědčen o tom, že právo je podřízeno političnu, jelikož původní rozhodnutí ohledně formulace, přijetí či nahrazení právních předpisů je vždy aktem vůle přesahujícím čistě právní meze. Schmitt nazývá tuto sféru rozhodování, jež přesahuje právní rámec, „političnem“. Operuje-li politično s konceptem páru „přítel-nepřítel“, tak i zákon operuje s konceptem páru „přítel-nepřítel“. Kontrast přítele a nepřítele v političnu – na rozdíl od morálky – nevypovídá nic o tom, zda máme co do činění s „dobrým“ či „zlým“. Tyto morální kategorie nemají žádný právní status. Nepřítel může být vznešený, spravedlivý a čestný: nic to nemění na tom, že musí být poražen a zničen, poněvadž je nepřítelem. 2]
Schmitt po vzoru Maxe Webera rovněž rozlišuje „legalitu“ a „legitimitu“. Legalita odpovídá přesně vymezenému a fixnímu právnímu kódu. Legitimita je totální a všeobecnou korespondencí té či oné politické akce či rozhodnutí ve vztahu k názoru většiny, lidu, společnosti. Politika a zákon, legalita a legitimita jsou úzce propojeny a rozlišovat mezi nimi v jistých zvláštních případech je velice náročné. Pouze v kritické situaci („výjimečný stav“) se tato skutečnost stává zcela zjevnou, protože politično zde vykračuje ze sebe sama a odhaluje svou esenciální nadřazenost právu. Rovněž koncept legitimity se v takovémto případě stává zřejmým a ke slovu se dostává potenciál svrchovanosti.
Po aplikaci těchto konceptů na Monroeovu doktrínu můžeme říct, že Američané považují sami sebe za zcela legitimní, náležející esenci politična a řídící se svrchovaným rozhodnutím zachovat suverenitu Spojených států a také celého amerického kontinentu nedotčenou.
Monroeova doktrína je kvintescencí americké zahraniční politiky. Jasně stanovuje, kdo je přítel a kdo je nepřítel. Přátelé – to jsou všechny země Ameriky. Nepřátelé – velké evropské státy a jejich kolonialistické zasahování v Novém světě. Za účelem uhájení své svrchovanosti proti „nepříteli“ se dospělo k rozhodnutí považovat celé teritorium Ameriky za jeden celistvý strategický prostor. Američané (či alespoň americká politická třída) tento krok považovali za zcela legitimní fenomén. Monroeova doktrína nikdy nenabyla právní rozměr, to jí však pouze dodalo flexibilitu, poněvadž ji to umožňovalo s větším úspěchem realizovat v praxi.
Esence politična se v Monroeově doktríně projevila v plné míře. USA v tomto okamžiku učinily historické rozhodnutí co do otázky svého postavení na světové politické scéně. Teze „Amerika pro Američany“ v tuto chvíli znamenala: „Pro Američany, takže nikoli pro Evropany“ („Evropany“ ve smyslu vnějších mocností).

Evoluce Monroeovy doktríny

Schmitt si povšiml změny ve smyslu, v němž se Monroeova doktrína chápala, a to již v 19. století, tedy v době, kdy ji Spojené státy začaly používat jako zástěru pro své vlastní koloniální praktiky v rámci amerického kontinentu. Pravda, kolonialismus ze strany Spojených států byl ve srovnání s kolonialismem evropských mocností relativní – docházelo k němu pod zástěrkou „šíření demokratických hodnot“, tj. z pohledu občanů USA se jednalo o civilizační a osvoboditelskou činnost. Schmitt sám si spočítal, že došlo-li k odchylce od původního obsahu doktríny, tak byla zpočátku jen nepatrná, protože přední postavení Spojených států v rámci Monroeovy doktríny lze teoreticky interpretovat velice širokým způsobem.
K mnohem důležitějšímu posunu v doktríně došlo počátkem 20. století, kdy ji američtí prezidenti Roosevelt a Wilson navrhli interpretovat nezávisle na dějinných a geografických skutečnostech a s její pomocí ukotvit nezbytnost účasti USA ve světových záležitostech za účelem „posílení demokracie, práv a svobod“. Monroeova doktrína zde již zcela zřetelně překračuje hranice amerického kontinentu a transformuje se v univerzalistickou, planetární teorii podporující nový druh kolonialismu: nikoli evropský (otevřený, přímočarý a cynický), nýbrž americký (zahalený do civilizující a ideologické funkce šíření liberální demokracie). I Angličané se pokusili aplikovat obdobu Monroeovy doktríny v této univerzalisticko-hegemonické a ideologické podobě na svou globální říši, prosazujíce nevyhnutelnost anglické globální kontroly nad kanály v podobě mezinárodního principu, jelikož (ekonomická, a tedy i politická a vojenská) bezpečnost Anglie na ní přímo závisí.
Monroeova doktrína se z antikoloniální teorie spjaté s konkrétním velkým prostorem začala transformovat v univerzalistickou, ideologickou teorii nového typu planetárního kolonialismu (námořního, anglického a zvláště amerického).
Pro Američany a Angličany to bylo i politické rozhodnutí, přerozdělení nálepek „přátel“ a „nepřátel“, opírající se o jejich vnitřní legitimitu. Avšak pro kontinentální evropské státy – Německo, Francii, Rusko – a rovněž pro jisté probouzející se vlády Asie (Japonsko) byla tato promulgace Monroeovy doktríny kategoricky nepřijatelná, nepřátelská a nelegitimní.
Po vítězství nad Německem v první světové válce a po revoluci v Rusku na základě nové interpretace Monroeovy doktríny a pod diktátem Anglie a USA došlo k pokusu o vybudování systému mezinárodního práva (Společnosti národů). Tento systém nesl své jméno po Versailles. Je velice důležité, abychom rozuměli tomu, jak je toto všechno propojeno s Monroeovou doktrínou.
Státy Trojdohody zde jednaly jako subjekty svrchovanosti (především Anglie, Francie a USA), zatímco teritorium jimi ovládané na obou stranách Atlantického oceánu se považovalo za jejich kolektivní centrum. Zbytek světa se považoval za periferii, zdroj hrozeb, a proto se žádné ze zemí náležejících k periferii nedovolovalo nabýt moc. Společnost národů pod záštitou Anglie, Francie a USA měla pro celý svět být tím, co USA byly pro americký kontinent: ručitelem bezpečnosti. Pokud se evropské země v původní verzi Monroeovy doktríny považovaly za nepřátele, odteď je už každý měl za vyvrhely: výmarské Německo, mladý Sovětský svaz, militaristické Japonsko atd. Jiné země neschopné tváří v tvář agresi těchto „vyvrhelů“ bránit svou svrchovanost dostaly možnost dovolávat se protekce západních států v rámci Společnosti národů.
Monroeova doktrína se tím odtrhla od konkrétního velkého prostoru a stala se základem planetárního, univerzalistického modelu světového řádu. Navíc ztratila svou defenzivní funkci a proměnila se z nástroje války proti kolonialismu v nástroj kolonialismu (tentokrát nového, ideologického, liberálně-demokratického typu).
Carl Schmitt ukazuje, že architekti versailleského uspořádání se pokusili propůjčit nové verzi Monroeovy doktríny (tj. interpretaci Woodrowa Wilsona) legální status, avšak kvůli regionálním rozporům k tomu nedošlo. Pro versailleský světový řád a éru Společnosti národů to každopádně byl fundamentální legitimní model, vyjadřující politično a určující strukturu svrchovanosti.
Po druhé světové válce se tento model stal základem NATO. Poražené Německo a Japonsko byly absorbovány do „prostoru Západu“, zatímco SSSR a země východního bloku se staly úhlavním nepřítelem.

Velký prostor a Reich ve Schmittově chápání

Schmitt napsal své dílo v předvečer druhé světové války, kdy se pokoušel porozumět obrazu, který měl před sebou. Snažil se pragmaticky opodstatnit zahraniční politiku nacistického Německa. Chtěl pochopit politický obraz zahraniční politiky v teoretické rovině. Schmitt vyřešil oba tyto problémy v textu, jímž se zabýváme.
V Monroeově doktríně rozlišil dva vzdálené obsahy, které vzájemně postavil do kontrastu (tj. původní, pojící se na konkrétní velký prostor, a deformovaný, ideologicko-imperialistický versailleský typ). Kromě toho na původní verzi Monroeovy doktríny aplikoval vědecké pojmy „velký prostor“ a „řád velkých prostorů“, na jejichž základě navrhl vystavět systém mezinárodního práva.
Podtrhl, že v konceptu „velkého prostoru“ ani jedno ze slov vytvářejících tento pojem nemá kvantitativní (přírodovědecký) obsah – jejich obsah je kvalitativní, dějinný, a chcete-li, posvátný. „Velký“ odkazuje nejen na fyzický rozměr, ale i na úroveň vnitřní organizace, konsolidace, na usměrnění integrace expanze do sociálně-kulturní, civilizační, strategické a politické jednoty. Toto je význam, v němž uplatňujeme rozměr „velikosti“ velkých prostorů. Rozměr „prostoru“ je rovněž chápán nikoli jako abstraktní fyzická kategorie, nýbrž jako konkrétní krajinný útvar – lesy, pole, hory, řeky, pláně, pahorky – formující prostředí bytí národů a ras. Koncept velkého prostoru se v tomto smyslu přímo přibližuje pojmu „říše“ (německé das Reich znamená doslova „říše“, „císařství“, „carství“).
Ruští eurasianisté používali výraz „stát-svět“ (Savickij). Tato formule „stát-svět“ obsahuje tutéž dvojznačnost, kterou Schmitt nacházel v Monroeově doktríně. Savickij chápe „stát-svět“, „říši“ jakožto konkrétní část světového prostoru, reprezentující civilizační jednotu (to je základem eurasianismu). Toto také bylo původním obsahem Monroeovy doktríny. Učiníme-li však krok zpátky od specifického smyslu, jejž tomuto pojmu udělil Savickij, uvidíme, že tatáž slova lze interpretovat v duchu globalismu, tj. „světového státu“, „světovlády“. Právě k tomu došlo ve versailleské éře s vytvořením Společenství národů a později se to reflektovalo v ustanovení NATO, světového řádu „Trilaterální komise“ a soudobého amerikocentrického globalismu.
Univerzalismus (globalismus) operuje s fyzickým obrazem světa. Velký prostor pracuje s obrazem historickým a posvátným. Subjektem univerzalismu je jednotlivec (liberální teorie „lidských práv“). Subjektem teorie „velkých prostorů“ je konkrétní, organický kolektiv, lid. Carl Schmitt proto nachází spojitost mezi koncepty lidských práv a velkých prostorů. Zde se odráží esence dvou kontrastních konceptů světového řádu: multipolárního a unipolárního, konkrétně-historického a univerzálního: prvního stojícího na několika říších (několika Reich ve schmittovském smyslu slova), zatímco v druhém je říše jen jedna (v našem případě ta americká: myslí se tím role, kterou Spojené státy sehrály v rámci původní Monroeovy doktríny v 19. století ve vztahu k americkému kontinentu a kterou ve 20. století začaly hrát společně s dalšími státy NATO ve vztahu k celému světu).
Schmitt roku 1939 považoval za takovýto „Reich“, „velký prostor“ a „stát-svět“ právě Třetí říši. Pak se pokusil ospravedlnit takovouto roli Německa. Třetí říše jakožto velký prostor v Schmittově chápání nebyl ani tak německý, jako spíš celoevropský koncept. Viděl v něm vyjádření kontinentální evropské civilizace v její klasické (předosvícenské) podobě (Schmitt byl horlivý katolík a konzervativec). Vnímal nacionálně-socialistickou vládu jako představitele všech národů Evropy, nikoli jako novou koloniální mocnost či pouhou nacionální vládu. Proto také podporoval „práva národů“. Ačkoli byl Schmitt přívržencem Hitlera, ve svých textech nikdy nevyjádřil souhlas s rasistickou či výhradně německou interpretací Třetí říše. Pod pojmem Reich měl Schmitt na mysli společnou iniciativu všech evropských národů. Ačkoli historická Svatá říše římská se rozkládala hlavně na území obývaném Němci, ze Schmittova hlediska se měly veškeré evropské ethnosy účastnit na společných říšských dějinách a v budoucnosti měly mít totožná práva.
Schmittův nacionální socialismus se fundamentálně odlišuje od nacionálního socialismu Hitlera či Rosenberga, a to právě tím, že Schmitt uvažuje v kategoriích národů, nikoli jednoho národa – toho německého – a ani notorické „árijské rasy“, pod čímž ignorantští nacisté rozuměli pouze sami sebe. Uvažuje v kategoriích „velkých prostorů“, v kategoriích harmonické koexistence různých říší (včetně rusko-sovětské, eurasijské), nikoli v duchu německého kolonizačního tažení. Právě z tohoto důvodu periodikum Schwarze Korps roku 1936 publikovalo článek zavrhující Schmitta, což ho stálo kariéru. Schmitt však nikdy nebyl oportunista a dále rozvíjel své teorie i jako disident, podobně jako mnozí další konzervativní revolucionáři roztroušení po společenské periferii či dokonce i aktivně pronásledovaní horlivými diletanty a slaboduchými nacistickými fanatiky.
Na zmiňované knize je znamenité, že Schmitt pořád používá slovní spojení „práva národů“, a to dokonce v éře vrcholící Hitlerovy rasistické politiky, která přiznávala plnou lidskou hodnotu pouze Němcům. Schmittův Třetí Reich je jiným Reichem, než je ten Hitlerův (totéž platí pro Třetí Reich v chápání autora tohoto konceptu, Arthura Moellera van den Brucka). Je to „říše“, „velký prostor“: je obýván národy, z nichž každý má při vytváření jeho politična rovná práva a každý se účastní na svém vlastním osudu. Centrální autorita, středisko říše, je povoláno především k tomu, aby uchránilo všechny národy před zásahem vnějších mocností (o této skutečnosti vypovídá již samotný název tohoto titulu!). Hitler ve své politice učinil stejný omyl jako Američané i angličtí imperialisté, kteří se od obrany konkrétního světového prostoru posunuli k univerzalismu a globalismu – tedy až na skutečnost, že tito druzí zakryli své ambice liberálně-demokratickou ideologií, zatímco Hitler se zaštítil rasistickými naukami a ideou „globální árijské vlády“, která není o nic míň absurdní a děsivá než ideologie lidských práv.
Budeme-li pozorněji studovat Schmittovy ideje (stejně jako ideje širšího konzervativně-revolučního hnutí, včetně postav jako Oswald Spengler, Ernst von Salomon, Otto Petel (Dugin zde zřejmě myslí Karla Otto Paetela, pozn. DP), Arthur Moeller van den Bruck, Franz Schauwecker, Ernst a Friedrich Jünger, Herman Wirth, Friedrich Hielscher a Martin Heidegger), zjistíme, že ve skutečnosti máme co do činění se čtvrtou politickou teorií (stavící se proti liberalismu, komunismu i fašismu), kterou zastínila teorie třetí (tj. různé variace fašismu a nacismu). Je nesmírně tragické, že tato čtvrtá politická teorie, historicky zastíněná třetí teorií, s ní začala být od jistého dějinného okamžiku ztotožňována, prohrávajíc tak ideologickou válku na třech frontách (přívrženci konzervativní revoluce se kromě polemik s liberály a komunisty museli vypořádat se zkreslením svých idejí ve vulgárním nacismu).
Mnoho dalšího lze napsat o přirozeném pocitu německého vlastenectví a skutečnosti, že Německo bylo nuceno čelit nejen svým hlavním a legitimním protivníkům, liberálně-demokratickým Angličanům, ale i sovětské expanzi z východu. Někteří (včetně Schmitta) se snažili ovlivnit režim zevnitř, a to za účelem reinterpretace Hitlerovy sebevražedné politiky v duchu „práv národů“ a „velkých prostorů“. Výsledek však byl, že čtvrtá politická teorie byla pohřbena sutinami Třetího Reichu, jejž si dějiny budou pamatovat jako Reich Adolfa Hitlera, nikoli Carla Schmitta.

Sovětský velký prostor neboli Sovětský Reich

Model velkého prostoru je ideálně uzpůsoben pro analýzu sovětské éry Ruska. Ruští eurasianisté rozvinuli tento motiv zcela nezávisle na Schmittovi a konzervativní revoluci. I oni operovali s ústřední kategorií „velkého prostoru“. Savickij pro účely této analýzy zavedl pojem „místorozvinutí“ [mestorazvitije]. Co se týče Schmitta, ruští eurasianisté považovali za své fundamentální nepřátele liberální země Západu, přestože Německo počítali mezi země Západu ve stejné době, kdy ho Schmitt považoval za střed evropského kontinentu, jelikož „Západ se rozprostírá až za Rýnem“.
Titíž eurasianisté předpověděli s dokonalou přesností evoluci sovětské zahraniční politiky od internacionalismu jejích prvních let k otevřené imperialistické politice pozdních dvacátých let 20. století. SSSR byl klasickým příkladem velkého prostoru, jenž by se ve Schmittově terminologii nazýval „Sovětský Reich“. Správnější pojem je Eurasie, jejž uvedli eurasianisté a jenž má podtrhnout organickou jednotu „velkého prostoru“ eurasijské pevniny, od prastaré Rusi až po SSSR. Navíc v kontrastu s ideologickým způsobem myšlení bolševiků a vůdců SSSR, kteří opírali své teorie o marxismus, jenž ani slovem nepojednává o teritoriálním prostoru, tradici či civilizacích, eurasianisté interpretovali SSSR jakožto dějinně-prostorový, civilizační a geopolitický organismus, tedy nejen jako ideologickou konstrukci. Právě jejich analýza sovětských dějin, zvláště aplikovatelná na stalinistické období, se ukázala jako nejpřesnější ze všech úvah všech ostatních ruských emigrantů. Eurasianisté hodnotili SSSR téměř stejně, jako Schmitt vyhodnocoval Hitlerův Třetí Reich. Pod sovětskou fasádou zřeli hlubokou logiku velkých prostorů, legitimnost věčné „říše“, dialektiku třetího Říma a historickou svrchovanost ruského lidu, jenž se poddává politické elitě (v tomto případě bolševikům) s jediným požadavkem: aby bránil zemi a národy, které ji obývají, před mocnostmi zevně. Sedmdesát let plnili bolševici toto své poslání.
Eurasianisté byli v podstatě přívrženci čtvrté politické teorie, stejně jako němečtí konzervativní revolucionáři. Oni však odhalovali její prvky nikoli v pozadí fašismu (třetí politické teorie), nýbrž v pozadí druhé politické teorie. Ustrjalov analyzuje tuto skutečnost obzvlášť pečlivě.
Již idea budování socialismu v jedné zemi s ohledem na Rusko byla obratem k myšlení v mezích velkých prostorů a legitimity „Reichu“. Pokud by se síla čtvrté politické teorie v nacistickém Německu a SSSR ukázala jako rozhodující, zatímco povrchní ideologické argumenty by sklouzly na úroveň sekundární důležitosti, dnes bychom měli zcela odlišný svět: ideální (v rámci možností), multipolární a rovnovážný. V paktu Ribbentrop – Molotov a v koncepci konzervativního revolucionáře Karla Haushofera „osa Berlín–Moskva–Tokio“ vidíme neuskutečněný (potracený) náčrt čistě teoretického vítězství čtvrté politické teorie.

Nová relevance čtvrté politické teorie

Přesuňme se do současnosti. Odkaz Carla Schmitta je dnes neoddělitelnou složkou politické a právní kultury západní elity. Jak jsem již objasnil, překročil svou konkrétní historickou situaci a pronikl do fundamentálních problémů, které dnes neztratily svou relevanci, naopak pouze nabyly ještě větší. Podíváme-li se na celý tento problém více zeširoka, ukáže se, že se nezabýváme pouze Schmittem samotným a jeho osobním odkazem. To, s čím máme co do činění, je samotná čtvrtá politická teorie, jejímž strhujícím představitelem Carl Schmitt rozhodně byl, byť zdaleka ne jediným.
V naší době je ze tří fundamentálních politických teorií 20. století naživu pouze liberalismus. Fašismus zmizel, komunismus se rovněž téměř úplně vytratil. Každopádně ani s jedním, ani s druhým již nelze počítat. Nejen proto, že historicky prohrály – to je jen polovina celé věci – ale proto, že zbankrotovaly i ideologicky. Ti, kdo v ně věřili, nejenže byli poraženi v boji: oni byli poníženi a zneuctěni i na teoretické úrovni. Dnes ani fašisté, ani komunisté nedokážou vysvětlit svůj pád, a právě proto pro ně není místo v současnosti ani v budoucnosti. Fašistické myšlení přišlo vniveč, marxistické myšlení v čisté podobě mizí. Kde ještě existuje, tam se na něho zákonitě nalepily cizí ideologické tendence (nacionalistické tendence v Asii a třetím světě a liberální tendence v evropských sociálních demokraciích). Čtvrtá politická teorie, s níž se pojí ideje velkého prostoru, říše, práva národů, organické demokracie, multipolarity, místorozvinutí, geopolitické svrchovanosti a geopolitiky, na druhou stranu prokazuje svou moc. Před našima očima se právě ona stává jedinou rozumnou a odůvodněnou alternativou ke globalismu, „lidským právům“, unipolaritě, liberálně-demokratickému univerzalismu a totalitarismu trhu a tržních hodnot.
Schmitt předvídal svět skládající se z říší, velkých prostorů a Reichů. Když toto jeho vidění aplikujeme na současnost, můžeme rozlišit rodící se atlantistickou říši (jejímž středem budou Spojené státy), asijskou říši (Čína a Japonsko), evropskou říši (odpovídající Schmittově ideji) a konečně eurasijskou říši.
Schmitt považoval sám sebe za toho, kdo dohlíží na vznik Evropské říše. Díval se na svět z perspektivy tohoto budoucího Evropského Reichu. Eurasianisté rozpracovali základy analogického vidění světa, ovšem z perspektivy Ruska. Japonský model reorganizace Tichého oceánu ve velký prostor byl zhacen jejich porážkou v druhé světové válce a dnes je to Čína, která se snaží sehrát vůdčí roli v tomto procesu. Rusko pouze nedávno ztratilo ohromný kus svého velkého prostoru, postupně však mění svou orientaci eurasijským směrem (jenž naznačuje novou fázi integrační iniciativy).
Budou-li tři potenciální velké prostory (evropský, eurasijský a asijský) připraveny expandovat, aby se tak staly říšemi, impérii, Reichy, pak se atlantistická expanze, dožadující se své univerzálnosti a globálních rozměrů, bude muset stáhnout. K tomu, aby se USA opět vrátily k původnímu chápání Monroeovy doktríny, aby se opět staly velkým prostorem a říší, se jejich vliv bude muset značně omezit.
Takováto analýza ukazuje, že Schmittova teorie velkých prostorů jakožto grafické prodloužení všech konstrukcí čtvrté politické teorie je nejjistější platformou pro multipolární svět, antiglobalismus, antiamerikanismus a národně-osvobozenecký boj proti americké globální nadvládě.
Náležitý přístup ke knize Carla Schmitta, zmiňované Völkerrechtliche Grossraumordnung mit Interventionsverbot für raumfremde Mächte: ein Beitrag zum Reichsbegriff im Völkerrecht, tj. přístup odosobněný od dějinných okolností, představuje – spolu s dalšími fundamentálními texty Schmitta a jiných konzervativních revolucionářů – neoddělitelnou součást odkazu neoeurasianistické teorie a umožňuje nám lépe porozumět smyslu neoeurasianismu, jenž je soudobým vyjádřením čtvrté politické teorie, reformulovaným pro podmínky 21. století: reformulovaným Rusy, v Rusku, pro zájmy Ruska a pro rozkvět Ruska coby světové velmoci.
Neoeurasianismus je politickou teorií konstrukce říše, velkého prostoru, v přítomnosti i budoucnosti. Buď se neoeurasianismus stane fundamentálním paradigmatem ruské elity, anebo nás čeká okupace. Měli bychom si všimnout, že jiné potenciální velké prostory a jiné národy se bez výjimky zajímají o eurasijskou renesanci, jejíž první impulz vyjde z Ruska. Všichni by tím něco získali, poněvadž eurasianisté vášnivě prosazují nikoli univerzalismus, nýbrž velké prostory; nikoli imperialismus, nýbrž říše; nikoli „zájmy jednoho lidu“, nýbrž „práva národů“.

Poznámky

1] Pojem „koncert velmocí“ označuje systém politické rovnováhy, který mezi evropskými mocnostmi fungoval od vídeňského kongresu, jenž v roce 1815 uzavřel období napoleonských válek, až do vypuknutí první světové války roku 1914. (Pozn. překl.)
2] Pro krátký souhrn Schmittovy nauky viz Sunić, Evropská nová pravice, I. část, 4. kapitola. (Pozn. překl.)
První část kapitoly Schmittův princip Reichu a čtvrtá politická teorie vyšla v knize Alexandra Dugina Čtvrtá politická teorie vydané nakladatelstvím Sol Noctis (2020).