Několik poznámek k Alexandru Duginovi
Hlavní záložky

Kdo je Alexandr Dugin?
Narodil se 7. ledna 1962 v rodině vysokého důstojníka rozvědky. Absolvoval Letecký institut v Moskvě a zpočátku pracoval v archivu KGB, kam ho prý doporučil otec. Politicky začínal koncem 80. let v Národně vlastenecké frontě Pamjať jako novinář. V roce 1994 založil spolu se spisovatelem E. Limonovem Nacionálně bolševickou stranu. Inspirováni Ernstem Niekischem, kterému byli ve 30. letech i nacionální socialisté příliš buržoazní, vytýčili program národní a sociální Ruské revoluce (tzn. „zavést v Rusku moc Rusů, přeměnit ji ze země kolonizované Západem v hrdý a nezávislý stát“; „nastolit majetkovou a hospodářskou spravedlnost“). To bylo v době, kdy se 7 oligarchů, Židů jako Abramovič, Fridman nebo Aven, zmocnilo velké části národního bohatství i médií a stát se propadl do absolutního chaosu.
S Limonovem, který měl postupně odlišné názory na podobu strany a nedostatek smyslu pro jeho hermetické výklady, se Dugin rozešel ještě před koncem Výmarského Ruska. Když pak putinovský režim v soft-formě realizoval program nacionálních bolševiků, přešel z nekompromisní opozice do prokremelského proudu (údajně působil či ještě působí jako „poradce Dumy pro geopolitické záležitosti“, ba dokonce jako přímý poradce Putinův). Koncem roku 2003 stál u zrodu Mezinárodního eurasijského hnutí
a Ruské eurasijské strany. Eurasijsmus je dnes považován za nejvlivnější z ruských protiliberálních ideologií.
Co je eurasijmus?
Ruský eurasijmus je v podstatě doktrína osvobozování Ruska od Západu Východem. Původně, tj. v období mezi dvěma světovými válkami, byl ideologií těch poříjnových emigrantů, kteří se nechtěli připojit k tažení Západu proti sovětskému Rusku a v bolševismu přitom spatřovali jen další fázi jeho westernizace započaté kdysi Petrem Velikým (1672 – 1725). Pokračovali tak v slavjanofilské linii, zároveň však odmítli panslavismus – Slovany prý spojuje pouze jazyková, nikoli kulturní vazba. Mongoly, Tatary a jiné východní („turánské“) národy naproti tomu ctili jako patrony zašlé ruské velikosti! S takovým postojem, včetně otevřenosti vůči islámu nebo buddhismu, nepředstavovali mezi ruskou emigrací víc, než exotický, marginální, nicméně publicisticky aktivní kroužek (který působil i v Praze, kde vycházela Jevrasijskaja chronika, 1925 – 1926, 6. sv., a jiná literatura).
Nacionální bolševismus
Nacionální bolševici byli levicovým křídlem nacionálních revolucionářů, jednoho z 5 základních proudů německé konzervativní revoluce. Od Němců (Niekisch, Paetel) si tento název vypůjčil bílý emigrant Nikolaj Ustrjalov (1890 – ?), aby jím charakterizoval politiku SSSR po vítězství Stalina nad Trockým, který jako Žid platil za kosmopolitu. Ustrjalov, který rovněž pobýval nějaký čas v Praze, patřil k těm emigrantům, kteří už ve 20. letech došli k závěru, že „jedině bolševici mají sílu znovu vybudovat ruskou říši“, a proto je třeba jim pomáhat, „ne protože jsou bolševici, ale protože jde o Rusko.“ Už po zavedení „státního kapitalismu“ (NEPu) se do sovětského Ruska vrátilo více než sto tisíc zklamaných uprchlíků. Jeden z nich, aristokrat a spisovatel Alexej Tolstoj vysvětloval: „V Rusku vane drsný vítr nevůle, ale tady na Západě není nic než úpadek, beznaděj, úzkoprsý materialismus a absolutní demoralizace.“ Ustrjalov, který se vrátil až v roce 1935, zmizel v čistkách o dva roky později, ale SSSR s Ruskem v čele se pod Stalinem a Chruščovem stal opravdu druhou světovou velmocí.
Duginův neoeurasijsmus a neonacionální bolševismus
Sečtělý Dugin jistě o předválečném nacionálním bolševismu věděl, slyšel o něm pravděpodobně i Limonov, když ve Francii přispíval do časopisů, v nichž se setkávali kritikové systému napříč politickým spektrem (L´Idiot International J. E. Halliera a Krisis A. de Benoista); oba také osobně poznali Jeana Thiriarta, jehož organizace Mladá Evropa se již koncem 60. let přihlásila k některým myšlenkám „národního komunismu“ (Ceausescu, Mao, Castro). Název jejich Nacionálně bolševické strany však ze všeho nejvíc odrážel reálné politické rozvrstvení na počátku Jelcinovy éry: totiž alianci nacionálních a sociálních sil proti ideologické a ekonomické okupaci Ruska liberalismem. A také byl dostatečně provokativní!
Ruský eurasijmus a německý nacionální bolševismus Dugin dále propojil s tzv. integrální tradicí (Guénon, Evola, Parvulescu, Mutti) a některými myšlenkami francouzské Nové pravice. Jeho syntéza je tedy založena na převážně neruských, v případě eurasijsmu dokonce neevropských*, zdrojích – tak jako již slavjanofilové byli především „ruskými dětmi německé romantiky“ (lid, selství, odmítnutí liberalismu, přitakání transcendenci). Na druhou stranu sám pojem konzervativní revoluce se vyskytuje už u Jurije Samarina v roce 1875…
Dnes již Alexandr Dugin o nacionálním bolševismu příliš nemluví, hlavně doma v Rusku, za to ruské státní zájmy zdůrazňuje natolik, že si loni německý „eurasijec“ Martin Schwarz (Eiserne Krone
) kladl otázku, zda „je Dugin ještě vůbec náš?“ (Die Vision Eurasien. Jenseits von Nationalismus und Internationalismus
). Odpověď byla kladná, i když Mezinárodní eurasijské hnutí, založené 20. listopadu 2003 za účasti delegací 22 států, stagnuje a Eurasijská strana Ruska představuje křehkou platformu neostalinistů, antikomunistických konzervativních monarchistů, ortodoxních fundamentalistů a fašistů. Supraetnické, nebiologické pojetí nacionality (Dugin říká imperiální=říšské) – vlastně ve smyslu SSSR nebo amerického „nationu“ – ji zároveň ostře dělí od představ nacionálně-socialistických skupin nebo etnocentrických iniciativ ruských neopohanských identitářů (Synergon-Rusko, Athenaeum
aj.).
Obnova velmocenského postavení Ruska je tak konstantou Duginových snah („geopolitika místo marxismu-leninismu“ – v tom mu sekundují např. profesor Igor Panarin
, děkan fakulty mezinárodních vztahů, nebo Natalie Noročnická s knihou Rusko a jeho místo ve světě). I když jsou jeho výklady značně heterodoxní, přejalDugin pravoslavnou ideu Třetího Říma. Vlastenectví a pravoslaví jsou totiž v Rusku dosud nejživější morální alternativou konzumní ideologie Západu, kde je dávno realitou i pro ty, kteří ji popírají.
* islámský pan-turanismus
