Když vidíte násilné chování naštvaných Francouzů v ulicích, zvláště když to vidíte poprvé, okamžitě si pomyslíte: tady je revoluce! Vláda neobstojí! Francie skončila. Vláda padne. Je jedno, zda jde o arabskou či africkou mládež z předměstí, populistické žluté vesty, naštvané farmáře, příznivce sexuálních menšin nebo naopak zastánce rodinných a tradičních hodnot, nacionalisty, antifašisty, anarchisty, studenty, důchodci, cyklisté, ochránci zvířat, odboráři, ekologové nebo důchodci. Je jich mnoho: tisíce, desítky a statisíce, někdy i miliony, zaplňují ulice francouzských měst, blokují dopravu, vlaková nádraží a letiště, vyhlašovat autonomii vybraných institucí a škol, podpalovat benzín, převracet auta, divoce řvát, mávat transparenty a kousat policii. A pak… uklidní se, dostanou rozum, vezmou si prášky a vrátí se do práce, po obědě diskutují v malých restauracích o cenách, životě, sousedech a politice, znovu zakřičí, ale mnohem tišeji, a jdou domů.

Φέρνω το παρόν έργο στην προσοχή του κοινού όχι χωρίς κάποια ανησυχία. Οι ιδέες που εκφράζονται σε αυτό πήραν μορφή στο μυαλό μου πριν από δέκα και πλέον χρόνια. Από τότε τις έχω συζητήσει συχνά με διάφορους ανθρώπους, επιθυμώντας είτε να επαληθεύσω τις δικές μου απόψεις είτε να πείσω άλλους. Πολλές από αυτές τις συζητήσεις και αντιπαραθέσεις ήταν αρκετά χρήσιμες για μένα, διότι με ανάγκασαν να επανεξετάσω τις ιδέες και τα επιχειρήματά μου με μεγαλύτερη λεπτομέρεια και να τους δώσω πρόσθετο βάθος. Όμως οι βασικές μου θέσεις παρέμειναν αμετάβλητες.

Vzpoura „žlutých vest“ směřuje proti Macronovi ve stejné míře jako proti vládnoucím liberálním elitám. Klasické dělení na levici a pravici rychle ztrácí smysl: Macron je sice „nalevo“ svou podporu migrace, ochranou menšin, legalizací zvráceností či tzv. „kulturním marxismem“, ale „napravo“ (liberální pravice) v ekonomice, kde tvrdě hájí zájmy velkého kapitálu a evropské byrokracie. Je to ryzí globalista, kterému nejsou proti srsti ani přímá vyhlášení jeho zednářské příslušnosti (slavné gesto rukou naznačené pyramidy) a dokonce ani satanistické slogany: „Dělejte, co chcete, hlasujte pro Macrona.“ Revolta „žlutých vest“ se vzepřela právě této neblahé syntéze liberální levice a liberální pravice.

Zájem o alchymii se ve mně probudil dříve, přibližně v 16-17 letech. Přirozeně jsem tehdy neznal žádné alchymistické spisovatele a nečetl žádnou alchymistickou literaturu. Měl jsem jednoduše silné zaujetí pro evropskou poezii, hlavně poezii temnou, mystickou. Zasáhly mě především jisté hermetické exkursy, na které jsem narazil v dokonce v poezii XIX. století. Když jsem četl některé nesrozumitelné básně Gérarda de Nervala a Baudelairea, nebo když jsem začal studovat Rimbauda a Mallarmého, neobyčejně mě fascinovaly některé temné formulace v jejich strofách a sonetech, přestože to nebyly přímé odkazy na alchymii jako na vědu nebo na umění. Nechápal jsem ještě terminologii, ale vnímal jsem neuvěřitelnou přitažlivost toho všeho. Konec konců jsem byl vždy přesvědčen, že současné chápání alchymie žádný vztah k původní alchymii nemá. A tak není divu, že skutečný zájem o alchymii se ve mně probudil až po přečtení René Guénona, přesněji díky jeho knize Velká triáda, kde jsem se poprvé setkal s alchymistickými elementy a principy. A po tomto zážitku jsem se rozhodl věnovat se této literatuře naplno.

Nikoli náhodou končí na stránce 533 vprostřed slova. Celé vyprávění čtenáře přibližuje k eschatologickému vyústění okultní války, ale… Zde končí literární fikce a začíná pravá realita. Většina jednajících románových osob jsou skutečné historické postavy, některé z nich dosud žijící. Knihy i texty v příběhu citované opravdu existují. I mnohé epizody a tradované legendy nebyly vymyšleny – fiktivní jsou jen některé. Důležitý detail: u většiny jmen jsou uvedena také data narození a úmrtí. Po přečtení „Hvězdy neviditelné Říše“ se tak přirozeně nabízí otázka: Co jsme to právě dočetli? Román? Smyšlenku? Fantastický příběh? Surrealistické literární dílo? Esoterické pojednání?

Tito lidé vycházejí z nepochopení nebo rovnou odklonu od Guénonova původního tradicionalismu. Místo aby jej následovali přímou cestou k islámu, jediné dostatečně dochované a životaschopné autentické náboženské tradici, ubíraly se cesty mnoha antimodernistických myslitelů stezkami skoro pozoruhodné přehršle modlářského zmatku. Výtečný anarchistický autor Keith Preston nám ve svém díle nabízí užitečný souhrn intelektuální dráhy mnoha z nich, kteří společně tvoří hlavní inspiraci evropské Nové pravice. Mám na mysli postavy jako Ernst Jünger, Carl Schmitt, Friedrich Nietzsche, Hilaire Belloc, G. K. Chesterton, Julius Evola, Aleister Crowley, Corneliu Codreanu nebo Alain de Benoist. Jünger a Codreanu se klaněli modle války, Schmitt politice, Nietzsche nadčlověku a – ti nejhorší z nich – Evola s Crowleym pohanským božstvům (džini), pokud ne přímo Satanovi samému. Jedině katolíci Belloc a Chesterton nebo kritik impéria de Benoist by tak mohli na Boha pevněji soustředěným myslitelům být alespoň trochu více po chuti.

Globalizace je ekvivalentem konce dějin. Jsou sémanticky propojeny. Různé společnosti mají různé dějiny, což znamená, že i různé budoucnosti. „Společná“ budoucnost znamená vymazání partikulárních dějin. To ovšem znamená, že nebudou existovat žádné dějiny, ani jejich budoucnosti. Globalizace zruší Husserlovu transcendentní subjektivitu a Heideggerův pobyt. Nebude již ani čas, ani bytí… Globalizace ruší budoucnost. Vyžaduje příchod postlidstva. Konstruuje postsvět, jenž je konstituován simulakry a virtuálními strukturami. Místo transcendentního subjektu, pobytu, přichází společnost jakožto obrovské počítačové centrum, jako superpočítač, jakožto Matrix. Místo času máme simulakrum minulosti, přítomnosti a budoucnosti… Bude-li pokračovat globalizace, jaký bude osud subjektivity? Jakým způsobem se implementuje „konečné řešení“, spočívající ve vyhlazení pobytu?… Jsme autory konce dějin, jenž je zajímavý pouze pro nás a pro nikoho jiného.

Carl Schmitt ve své knize Völkerrechtliche Grossraumordnung mit Interventionsverbot für raumfremde Mächte: ein Beitrag zum Reichsbegriff im Völkerrecht (Mezinárodní právo řádu velkých prostorů se zákazem intervence zahraničních mocností: příspěvek ke konceptu Říše v mezinárodním právu), původně vydané roku 1939, předkládá stěžejní koncept, jenž se stává základem neoeurasijského projektu v Rusku počátkem 21. století. Ačkoli Schmitt psal tento text ve vztahu k Německu konce třicátých let, což se samozřejmě odráží v tom, o čem pojednává, význam tohoto spisu zdaleka přesahuje jeho historický, politický a geografický kontext, jelikož pokládá základy zvláštního politicko-právního způsobu myšlení, který je nejpravděpodobněji odsouzen k tomu, aby se uskutečnil až ve 21. století. Rozhodně má zásadní význam pro současné Rusko.

Jak se říkává, pro Rusy není nic nemožné. Jsme úžasný a v jistém ohledu magický národ, a když už se zdá, že je všechno ztraceno, že už nám nic nezbylo, nějak se nám podaří zvítězit. Napoleon přišel, shlížel na nás jako na nějaké nuly – jen aby se zahanbeně utekl. Později přitáhla Hitlerova mocná armáda, mnohem silnější než ta naše. To byl skutečně mocný protivník. I oni ale přišli o všechno.
Když jsem v 90. letech přišel s eurasianismem, všichni se mu vysmáli coby nesmyslu. A pak Putin vyhlásil Eurasijskou unii. Pomalu postupujeme kupředu; trochu jsme otupili nápor protivníka. Krym je náš, stejně jako Doněck, Jižní Osetie a Abcházie. Brzy toho bude našeho ještě víc.

Každý politický systém moderní éry se odvozoval od některé ze tří velkých ideologií. První a nejstarší z těchto ideologií je liberalismus, druhou je komunismus, třetí je fašismus. Druhá a třetí ideologie se diskreditovaly a časem opustily jeviště dějin západního světa. Liberalismus s námi zůstal dodnes, nikoli však jako ideologie, nýbrž jako cosi daného. Vědomě si jej nevybíráme: tiše se předpokládá, že s ním souhlasíme. Svět kolem nás proto stojí na prahu postpolitické reality, kde jsou hodnoty liberalismu natolik zažité, že jejich ideologický rozměr si už nikdo ani neuvědomuje.

Aby se předešlo monopolizaci politického diskurzu, aby nedošlo k merkantilizaci všech hodnot a zabránilo se utopení rozmanitých kultur a národů v globální homogenitě trhu, autor této knihy přichází s návrhem na vypracování čtvrté politické teorie. Ta bude čelit liberalismu z nových pozic, odlišných od komunismu i fašismu a překračujících dělení na pravici a levici. Ve svém díle hledá cesty, jimiž se myšlení v rámci tohoto nového paradigmatu může ubírat a nebojí se při tom sáhnout po těch zdánlivě nejsubverzivnějších plodech postmoderního myšlení.

Naší vizí nás samých v multipolárním světě není národní stát nebo ideologický mocenský blok, nýbrž velký prostor strategického spojenectví v hranicích společné civilizace. V obecné rovině mohou být takovými póly Evropa, USA, Kanada, Mexiko nebo spojená Latinská Amerika, Velká Čína, Velká Indie nebo v našem případě Eurasie.
Hrozba absolutní kulturní, sociální, vojenské a ekonomické nadvlády ze strany antlantických sil bude více motivovat k vytvoření eurasijského kontinentálního bloku; sjednotit lid při zachování a podpoře jednotlivých entit (komunit) po vzoru starých tradičních říší v duchu boje za multipolární svět a vytvoření reálné alternativy bankrotujícího unipolárního západního modelu.
Niternou a skutečnou silou těchto vizí je spiritualita.
V myšlenkách Alexandra Dugina jsou citelné odkazy na představy Julia Evoly a René Guénona, protože metapolitika má zásadní vliv na navrácení sociologie a politiky do její opravdové podoby; do hluboce duchovní a transcendentní dimenze.
Toto spojenectví, o kterém hovoříme, jež je ve středu rozličných tradicí, kultur a náboženství musí být postaveno na odlišném praktikování a chápání politiky a ekonomiky, než jak tomu bylo doposud. V tom tkví jeho primární důležitost.
Ekonomika a politika musí být nazírány jako odraz vyšší reality a být chápány transcendentálně (nikoliv v náboženském slova smyslu). Jen tak můžeme člověčenství dodat jeho autentický rozměr. Je-li člověk schopen najít a obnovit rovnováhu na Zemi, může také obnovit spojení se sakralním, transcendentním a Absolutním.
Toto téma bych rád zakončil citátem od srbského spisovatele a básníka Borise Nada:
“Liberální ideologie je založena na přijetí univerzálního sobectví, a ve skutečnosti je jejím jediným legitimizujícím kritériem. Je to pragmatické a komerční. Je to legalizovaná korupce. Jak tomu čelit? Euroasijská odpověď je ideokracie: stát musí být budován od shora dolů, s primátem duchovního impulsu (…) Je to hierarchie ducha proti kšeftařství (…) Musíme vyhnat kupce z chrámu. Jen duch se může postavit všeobecné zkorumpovanosti liberalismu.”

Všechny vnitřní touhy, které Freud nazývá libidem, mají být osvobozeny, aby přišel zlatý věk štěstí a aby zvítězila světová revoluce. Podle revolucionářů mají být uvolněny všechny vnitřní tužby, které v křesťanské civilizaci nazýváme hříchy. Obecná morálka, křesťanské a rodinné hodnoty musejí být podle nich zničeny. Takže křesťanství je pro revoluci hlavním nepřítelem, který má být zničen. Mimochodem, maďarský komunista Georg Lucács, který byl ministrem školství v komunistické maďarské republice rad za Bély Kuna, byl prvním, kdo zavedl sexuální výchovu v maďarských školách, aby se zbavil křesťanství a vymyl mozky novým generacím. Frankfurtská škola připravila na bázi neomarxismu a neofreudismu intelektuální zázemí pro sexuální a drogovou revoluci šedesátých let a psychedeliku. Drogy jsou pro ně užitečné, aby osvobodily všechny vnitřní touhy a stejně jako v marxismu je proletariát utlačován buržoazií, tak v této teorii je jedinec utlačován křesťanskými tradičními hodnotami, které musejí být zničeny. Potom se chtějí kompletně zbavit jakékoli kolektivní identity – etnické identity národů a náboženské identity. Pak je zde transhumanistický projekt.

MO: Profesore Dugine, západní mainstreamová média a politici popisují současnou situaci na Ukrajině jako konflikt mezi proevropskou, demokratickou a liberální opoziční aliancí na straně jedné, a autoritativním režimem v čele s diktátorem, prezidentem, na straně druhé. Souhlasíte s tím?

AD: Znám podobné historky a považuji tuto analýzu za absolutně špatnou. Nemůžeme rozdělovat dnešní svět tak jako dříve za studené války. Narozdíl od toho, jak nám to prezentují západní média, zde není „demokratický svět“, který stojí proti světu „antidemokratickému“.

MO: Pokud máme těmto západním médiím věřit je vaše země, Rusko, jedním z center tohoto takzvaného „antidemokratického světa“. Rovněž se dočítáme, že Rusko a prezident Putin se vměšují do ukrajinské domácí politiky…

AD: To je zcela mylná představa. Rusko je liberální demokracie. Podívejte se například na ruskou ústavu. Máme demokratický volební systém, funkční parlament, systém volného trhu. Ústava je založena podle západního vzoru. Náš prezident Vladimír Putin vládne zemi demokratickým způsobem. Nejsme monarchií nebo diktaturou. Nejsme ani sovětský komunistický režim.

Na informaci, že Evropská unie kvůli ruskému jednání na Krymu a na Ukrajině uvalí sankce na 20 prominentních Rusů, jsem zareagoval: „To si snad dělají srandu!“

Režim každé země tvoří zhruba dva tisíce lidí – prezident, premiér, ministři a jejich náměstci, poslanci, senátoři, šéfové tajných služeb a jejich zástupci, velení armády a její klíčoví důstojníci, vrchní soudci, šéfredaktoři médií utvářejících veřejné mínění a prestižní novináři, někteří byznysmeni a bankéři. Prostě establishment. Chcete-li zničit režim, musíte tyto lidi buď odstranit, nebo oddělit od moci.

Říkal jsem si: Pochlapí se EU a uvalí sankce na dvě stě osob, nebo bude umírněná, a v takovém případě jen na sto? Odpovědí je pouze na dvacet. To je nebezpečné, protože takový nízký počet nemusí ruský režim odstrašit od dalších avantýr na Ukrajině, nebo například v Moldavsku.

Toen ik aanvaardde een essay te wijden aan het werk en het denken van de schilder, dichter en kunsthistoricus Marc. Eemans, heb ik me afgevraagd of het in mijn geval geoorloofd was te spreken van een zekere continuïteit in zijn geestelijke ontwikkeling. Langzaam maar zeker kwamen elementen en argumenten aan het licht om mijn overtuiging te staven dat die vraag positief macht beantwoord worden. Aldus is deze geschiedenis van de intellectuele en creatieve levensweg van Marc. Eemans ontstaan. Daarbij werd de klemtoon vooral op zijn denken en op zijn poëtisch oeuvre gelegd, vermits het illustratiemateriaal dat deze uitgave verrijkt, als een soort picturaal complement van mijn stelling kan beschouwd worden. Overigens bleven om voor de hand liggende redenen, biografische en andere gegevens buiten beschouwing.

Hopelijk vergeeft de lezer het me dat ik met hem wegen ga verkennen, die men normaliter in essays van het onderhavige genre links laat liggen. Maar op de eerste plaats is het zo dat ik geen kunsthistoricus ben en het derhalve als een punt van elementaire intellectuele eerlijkheid beschouw me onbevoegd te verklaren om een verantwoord waardeoordeel over het schilderkunstig werk van Marc. Eemans uit te spreken. En voorts is er het oude adagium « de gustibus et coloribus non disputandum », dat in de loop der tijden zijn geldigheid heeft behouden. Waarom de lezer dan ook willen beïnvloeden met een onvermijdelijk subjectieve analyse van de boodschap die de schilderijen van Marc. Eemans brengen?