Geopolitika východní Evropy: možné ideje pro „Heartland“

Mnohé východoevropské země se samozřejmě pokoušejí zachovat poněkud nezávislejší kurz: Maďarsko, Slovensko, Srbsko, Makedonie i Řecko (které sice k tradičně vymezené východní Evropě nepatří, geograficky však do tohoto regionu spadá). Jejich možnosti jsou však omezené a co víc, ani jedna z nich není nezbytná pro sanitární kordon obklíčení Ruska. Pro ten jsou důležité Polsko, Rumunsko a pobaltské republiky, především pak Polsko s Rumunskem. Jde o čistě geografickou otázku: Rumunsko je branou na Balkán a Polsko leží mezi Ruskem a střední Evropou. Jaká politická situace tedy ve východní Evropě – a těchto dvou zemích zvlášť – panuje?

Žluté vesty: anatomie populismu a výzva, jíž se může stát pro Matrix

Vzpoura „žlutých vest“ směřuje proti Macronovi ve stejné míře jako proti vládnoucím liberálním elitám. Klasické dělení na levici a pravici rychle ztrácí smysl: Macron je sice „nalevo“ svou podporu migrace, ochranou menšin, legalizací zvráceností či tzv. „kulturním marxismem“, ale „napravo“ (liberální pravice) v ekonomice, kde tvrdě hájí zájmy velkého kapitálu a evropské byrokracie. Je to ryzí globalista, kterému nejsou proti srsti ani přímá vyhlášení jeho zednářské příslušnosti (slavné gesto rukou naznačené pyramidy) a dokonce ani satanistické slogany: „Dělejte, co chcete, hlasujte pro Macrona.“ Revolta „žlutých vest“ se vzepřela právě této neblahé syntéze liberální levice a liberální pravice.

Hledání věčného „Nord“

Zájem o alchymii se ve mně probudil dříve, přibližně v 16-17 letech. Přirozeně jsem tehdy neznal žádné alchymistické spisovatele a nečetl žádnou alchymistickou literaturu. Měl jsem jednoduše silné zaujetí pro evropskou poezii, hlavně poezii temnou, mystickou. Zasáhly mě především jisté hermetické exkursy, na které jsem narazil v dokonce v poezii XIX. století. Když jsem četl některé nesrozumitelné básně Gérarda de Nervala a Baudelairea, nebo když jsem začal studovat Rimbauda a Mallarmého, neobyčejně mě fascinovaly některé temné formulace v jejich strofách a sonetech, přestože to nebyly přímé odkazy na alchymii jako na vědu nebo na umění. Nechápal jsem ještě terminologii, ale vnímal jsem neuvěřitelnou přitažlivost toho všeho. Konec konců jsem byl vždy přesvědčen, že současné chápání alchymie žádný vztah k původní alchymii nemá. A tak není divu, že skutečný zájem o alchymii se ve mně probudil až po přečtení René Guénona, přesněji díky jeho knize Velká triáda, kde jsem se poprvé setkal s alchymistickými elementy a principy. A po tomto zážitku jsem se rozhodl věnovat se této literatuře naplno.

Říše konce časů

Nikoli náhodou končí na stránce 533 vprostřed slova. Celé vyprávění čtenáře přibližuje k eschatologickému vyústění okultní války, ale… Zde končí literární fikce a začíná pravá realita. Většina jednajících románových osob jsou skutečné historické postavy, některé z nich dosud žijící. Knihy i texty v příběhu citované opravdu existují. I mnohé epizody a tradované legendy nebyly vymyšleny – fiktivní jsou jen některé. Důležitý detail: u většiny jmen jsou uvedena také data narození a úmrtí. Po přečtení „Hvězdy neviditelné Říše“ se tak přirozeně nabízí otázka: Co jsme to právě dočetli? Román? Smyšlenku? Fantastický příběh? Surrealistické literární dílo? Esoterické pojednání?

Evropská Nová pravice: symptom úpadku Západu?

Tito lidé vycházejí z nepochopení nebo rovnou odklonu od Guénonova původního tradicionalismu. Místo aby jej následovali přímou cestou k islámu, jediné dostatečně dochované a životaschopné autentické náboženské tradici, ubíraly se cesty mnoha antimodernistických myslitelů stezkami skoro pozoruhodné přehršle modlářského zmatku. Výtečný anarchistický autor Keith Preston nám ve svém díle nabízí užitečný souhrn intelektuální dráhy mnoha z nich, kteří společně tvoří hlavní inspiraci evropské Nové pravice. Mám na mysli postavy jako Ernst Jünger, Carl Schmitt, Friedrich Nietzsche, Hilaire Belloc, G. K. Chesterton, Julius Evola, Aleister Crowley, Corneliu Codreanu nebo Alain de Benoist. Jünger a Codreanu se klaněli modle války, Schmitt politice, Nietzsche nadčlověku a – ti nejhorší z nich – Evola s Crowleym pohanským božstvům (džini), pokud ne přímo Satanovi samému. Jedině katolíci Belloc a Chesterton nebo kritik impéria de Benoist by tak mohli na Boha pevněji soustředěným myslitelům být alespoň trochu více po chuti.

Skok k půlnočnímu slunci, poznámky z četby Čtvrté politické teorie Alexandra Dugina

Globalizace je ekvivalentem konce dějin. Jsou sémanticky propojeny. Různé společnosti mají různé dějiny, což znamená, že i různé budoucnosti. „Společná“ budoucnost znamená vymazání partikulárních dějin. To ovšem znamená, že nebudou existovat žádné dějiny, ani jejich budoucnosti. Globalizace zruší Husserlovu transcendentní subjektivitu a Heideggerův pobyt. Nebude již ani čas, ani bytí… Globalizace ruší budoucnost. Vyžaduje příchod postlidstva. Konstruuje postsvět, jenž je konstituován simulakry a virtuálními strukturami. Místo transcendentního subjektu, pobytu, přichází společnost jakožto obrovské počítačové centrum, jako superpočítač, jakožto Matrix. Místo času máme simulakrum minulosti, přítomnosti a budoucnosti… Bude-li pokračovat globalizace, jaký bude osud subjektivity? Jakým způsobem se implementuje „konečné řešení“, spočívající ve vyhlazení pobytu?… Jsme autory konce dějin, jenž je zajímavý pouze pro nás a pro nikoho jiného.

Schmittův princip Reichu a čtvrtá politická teorie

Carl Schmitt ve své knize Völkerrechtliche Grossraumordnung mit Interventionsverbot für raumfremde Mächte: ein Beitrag zum Reichsbegriff im Völkerrecht (Mezinárodní právo řádu velkých prostorů se zákazem intervence zahraničních mocností: příspěvek ke konceptu Říše v mezinárodním právu), původně vydané roku 1939, předkládá stěžejní koncept, jenž se stává základem neoeurasijského projektu v Rusku počátkem 21. století. Ačkoli Schmitt psal tento text ve vztahu k Německu konce třicátých let, což se samozřejmě odráží v tom, o čem pojednává, význam tohoto spisu zdaleka přesahuje jeho historický, politický a geografický kontext, jelikož pokládá základy zvláštního politicko-právního způsobu myšlení, který je nejpravděpodobněji odsouzen k tomu, aby se uskutečnil až ve 21. století. Rozhodně má zásadní význam pro současné Rusko.

 

Zázračné vystřízlivění nacionalistického intelektuála

Zajímavá je podle mě taká raná fáze německého národního socialismu, jež si stále ještě udržovala silně socialistické prvky. Tento mladý národní socialismus byl socialistický, avantgardní, zaujatý ariosofistickou mystikou i filozofickými problémy nastíněnými konzervativními revolucionáři jako Ernst Jünger, Arthur Moeller van den Bruck, Carl Schmitt, Werner Sombart, Martin Heidegger, Hermann Wirth, Othmar Spann, Leo Frobenius, Friedrich Hilscher nebo Oswald Spengler. Toto defilé konzervativních revolucionářů považuji za jeden z nejvíce fascinujících fenoménů Evropy 20. století. V praxi je však Hitlerův režim upozaďoval – nebo přímo pronásledoval.

Alexandr Dugin: Fascinující rozhovor s ikonou ruské konzervativní filozofie

Jak se říkává, pro Rusy není nic nemožné. Jsme úžasný a v jistém ohledu magický národ, a když už se zdá, že je všechno ztraceno, že už nám nic nezbylo, nějak se nám podaří zvítězit. Napoleon přišel, shlížel na nás jako na nějaké nuly – jen aby se zahanbeně utekl. Později přitáhla Hitlerova mocná armáda, mnohem silnější než ta naše. To byl skutečně mocný protivník. I oni ale přišli o všechno.
Když jsem v 90. letech přišel s eurasianismem, všichni se mu vysmáli coby nesmyslu. A pak Putin vyhlásil Eurasijskou unii. Pomalu postupujeme kupředu; trochu jsme otupili nápor protivníka. Krym je náš, stejně jako Doněck, Jižní Osetie a Abcházie. Brzy toho bude našeho ještě víc.

Velké probuzení

Jeden z nejvýznamnějších současných ruských filozofů a politologů dneška představil 4.  března 2021 v ruských médiích v pořadu Царьград. Главное (Carygrad. Glavnoje) text, který je fakticky manifestem, s názvem „Velké probuzení.“ Tento manifest během dne prakticky proletěl celou Evropou, věnoval se mu např. i italský tisk. Jedná se o definici a výzvu k Velkému probuzení jako globální protiváze již započatého pokusu o tzv. Velký reset. Hlavní teze Duginova manifestu uvádím níže.

Čtvrtá politická teorie

Každý politický systém moderní éry se odvozoval od některé ze tří velkých ideologií. První a nejstarší z těchto ideologií je liberalismus, druhou je komunismus, třetí je fašismus. Druhá a třetí ideologie se diskreditovaly a časem opustily jeviště dějin západního světa. Liberalismus s námi zůstal dodnes, nikoli však jako ideologie, nýbrž jako cosi daného. Vědomě si jej nevybíráme: tiše se předpokládá, že s ním souhlasíme. Svět kolem nás proto stojí na prahu postpolitické reality, kde jsou hodnoty liberalismu natolik zažité, že jejich ideologický rozměr si už nikdo ani neuvědomuje.

Aby se předešlo monopolizaci politického diskurzu, aby nedošlo k merkantilizaci všech hodnot a zabránilo se utopení rozmanitých kultur a národů v globální homogenitě trhu, autor této knihy přichází s návrhem na vypracování čtvrté politické teorie. Ta bude čelit liberalismu z nových pozic, odlišných od komunismu i fašismu a překračujících dělení na pravici a levici. Ve svém díle hledá cesty, jimiž se myšlení v rámci tohoto nového paradigmatu může ubírat a nebojí se při tom sáhnout po těch zdánlivě nejsubverzivnějších plodech postmoderního myšlení.

Exkluzívní rozhovor Červenobílých se Solimanem Muttim z Eurasijského uměleckého svazu

Naší vizí nás samých v multipolárním světě není národní stát nebo ideologický mocenský blok, nýbrž velký prostor strategického spojenectví v hranicích společné civilizace. V obecné rovině mohou být takovými póly Evropa, USA, Kanada, Mexiko nebo spojená Latinská Amerika, Velká Čína, Velká Indie nebo v našem případě Eurasie.
Hrozba absolutní kulturní, sociální, vojenské a ekonomické nadvlády ze strany antlantických sil bude více motivovat k vytvoření eurasijského kontinentálního bloku; sjednotit lid při zachování a podpoře jednotlivých entit (komunit) po vzoru starých tradičních říší v duchu boje za multipolární svět a vytvoření reálné alternativy bankrotujícího unipolárního západního modelu.
Niternou a skutečnou silou těchto vizí je spiritualita.
V myšlenkách Alexandra Dugina jsou citelné odkazy na představy Julia Evoly a René Guénona, protože metapolitika má zásadní vliv na navrácení sociologie a politiky do její opravdové podoby; do hluboce duchovní a transcendentní dimenze.
Toto spojenectví, o kterém hovoříme, jež je ve středu rozličných tradicí, kultur a náboženství musí být postaveno na odlišném praktikování a chápání politiky a ekonomiky, než jak tomu bylo doposud. V tom tkví jeho primární důležitost.
Ekonomika a politika musí být nazírány jako odraz vyšší reality a být chápány transcendentálně (nikoliv v náboženském slova smyslu). Jen tak můžeme člověčenství dodat jeho autentický rozměr. Je-li člověk schopen najít a obnovit rovnováhu na Zemi, může také obnovit spojení se sakralním, transcendentním a Absolutním.
Toto téma bych rád zakončil citátem od srbského spisovatele a básníka Borise Nada:
“Liberální ideologie je založena na přijetí univerzálního sobectví, a ve skutečnosti je jejím jediným legitimizujícím kritériem. Je to pragmatické a komerční. Je to legalizovaná korupce. Jak tomu čelit? Euroasijská odpověď je ideokracie: stát musí být budován od shora dolů, s primátem duchovního impulsu (…) Je to hierarchie ducha proti kšeftařství (…) Musíme vyhnat kupce z chrámu. Jen duch se může postavit všeobecné zkorumpovanosti liberalismu.”

Významný ruský pravičák blízký patriarchovi: USA založené na zednářství se chovají jako bolševici.

Všechny vnitřní touhy, které Freud nazývá libidem, mají být osvobozeny, aby přišel zlatý věk štěstí a aby zvítězila světová revoluce. Podle revolucionářů mají být uvolněny všechny vnitřní tužby, které v křesťanské civilizaci nazýváme hříchy. Obecná morálka, křesťanské a rodinné hodnoty musejí být podle nich zničeny. Takže křesťanství je pro revoluci hlavním nepřítelem, který má být zničen. Mimochodem, maďarský komunista Georg Lucács, který byl ministrem školství v komunistické maďarské republice rad za Bély Kuna, byl prvním, kdo zavedl sexuální výchovu v maďarských školách, aby se zbavil křesťanství a vymyl mozky novým generacím. Frankfurtská škola připravila na bázi neomarxismu a neofreudismu intelektuální zázemí pro sexuální a drogovou revoluci šedesátých let a psychedeliku. Drogy jsou pro ně užitečné, aby osvobodily všechny vnitřní touhy a stejně jako v marxismu je proletariát utlačován buržoazií, tak v této teorii je jedinec utlačován křesťanskými tradičními hodnotami, které musejí být zničeny. Potom se chtějí kompletně zbavit jakékoli kolektivní identity – etnické identity národů a náboženské identity. Pak je zde transhumanistický projekt.

Začátek nové geopolitické éry.

 

JP: Jaké byly první ohlasy v ulicích po vyhlášení výsledků referenda?

MO: Krym zaplavila vlna štěstí. Lidé slavili v ulicích po celou noc. Byl to skvělý zážitek, obzvláště pro mě jako pro Němce, kdy jsem možnost znovu zažít jedinečnou historickou událost, poněvadž i my jsme byli znovusjednoceni v roce 1900…

JP: Kromě toho, že jsi skvělý novinář jsi také odborník na geopolitiku. Kam podle tebe směřuje dění na Ukrajině?

MO: Znovusjednocení Krymu s Ruskem je počátkem geopolitického tsunami. Poprvé od roku 1989/1990 se objevila vážná konkurence hegemoniální moci USA. Pravidla hry se náhle změnila. Rusko už není ochotno více tolerovat jakýkoli tlak Západu směrem na Východ. Znovusjednocení Krymu s Ruskem není dozajista koncem, nýbrž počátkem nové geopolitické éry.

Rozhovor s Alexandrem Duginem o krizi na Ukrajině

MO: Profesore Dugine, západní mainstreamová média a politici popisují současnou situaci na Ukrajině jako konflikt mezi proevropskou, demokratickou a liberální opoziční aliancí na straně jedné, a autoritativním režimem v čele s diktátorem, prezidentem, na straně druhé. Souhlasíte s tím?

AD: Znám podobné historky a považuji tuto analýzu za absolutně špatnou. Nemůžeme rozdělovat dnešní svět tak jako dříve za studené války. Narozdíl od toho, jak nám to prezentují západní média, zde není „demokratický svět“, který stojí proti světu „antidemokratickému“.

MO: Pokud máme těmto západním médiím věřit je vaše země, Rusko, jedním z center tohoto takzvaného „antidemokratického světa“. Rovněž se dočítáme, že Rusko a prezident Putin se vměšují do ukrajinské domácí politiky…

AD: To je zcela mylná představa. Rusko je liberální demokracie. Podívejte se například na ruskou ústavu. Máme demokratický volební systém, funkční parlament, systém volného trhu. Ústava je založena podle západního vzoru. Náš prezident Vladimír Putin vládne zemi demokratickým způsobem. Nejsme monarchií nebo diktaturou. Nejsme ani sovětský komunistický režim.

Okupace je okupace! Rozhovor s Alexandrem Duginem o Německu

Vůbec se nad touto situací nepozastavuji. Po druhé světové válce bylo v Německu svobodné myšlení, obzvláště pak o vztazích k okupačním mocnostem, absolutně zapovězeno. Před rokem 1945 jsme mohli zaznamenat národně orientované myšlení o osudu Německa, a to ve všech politických táborech. Komunisté, sociální demokraté, liberálové, národní konzervativci a nacionální socialisté – ti všichni měli německý národ ve středu svých myšlenek. Německý patriotismus nebyl vůbec vynálezem nacionálních socialistů, jak si to dnes myslí mnoho Němců. Národně orientované myšlení v politice můžeme nalézt i u ostatních zemí jako Francie, Spojené státy, Velká Británie nebo Rusko. Je to zcela normální, myslet národně. Bylo to i do roku 1945 také německou tradicí. Po roce 1945 byl tento způsob myšlení v Německu zakázan a hanoben. Němci byli náhle povinni myslet v rámci „lidstva“, „mezinárodního společenství“, „západních hodnot“ a dalších kosmopolitních termínech. Převýchova v poválečném období měla zajisti, že nová německá elita nebude pracovat na vytvoření svobodného a nezávislého Německa. Úplná absence jakékoli možnosti národně orientovaného myšlení v německé politice byla zapříčiněna sovětskou okupační mocí v NDR a americkou okupační mocí v NSR. Němci byli vychováváni v protiněmeckém způsobu myšleni. Nemůžeme tedy očekávat od německé elity nebo inteligence, samozřejmě s pár výjimkami, jakékoli německé národně orientované myšlení. Neměli bychom se tedy vůbec divit, že němečtí politikové a intelektuálové mluví o „přátelství“ a ne o „zájmech“, když přijde řeč na vztahy s okupačními silami. Pokud nějaký německý politik opustí tuto sféru, je okamžitě umlčen Němci, kteří tuto protiněmeckou sféru myšlení obhajují. Je to určitý druh duševního a intelektuálního „gulagu“ nebo „koncentračního tábora“. Jen s tím rozdílem, že tentokrát jsou Američané veliteli tohoto tábora a německá elita hraje roli „kápů“, táborové policie. Měli byste tuto situaci přijmout, nebo proti ní povstat. Na povstání je stále ještě moc brzy, ale jistě k němu v budoucnu dojde.

Dopis americkému lidu o Ukrajině

Rusové pokládají Ukrajinu za součást Velkého Ruska (Великороссия). K tomu nedošlo dobytím, ale zrodem ruské státnosti právě v Kyjevě. Zde v 9. století vznikl náš národ i stát. Je to naše centrum, milované první hlavní město. Později, v 12. – 13. století, se Kyjevská Rus rozpadla na dva nejvýznamnější znesvářené celky. Haličsko-volyňské knížectví na západě a knížectví vladimirské (z něhož později vznikla Moskva) na východě. Celou oblast ovšem obýval jediný národ – východní Slované, ortodoxní křesťané. Vládci západních knížectví byli aktivněji zapojeni do evropské politiky, a tak měli více kontaktů a vazeb se západním křesťanstvím a relativně méně s východním. Titul velkoknížete náležel vládcům východních části a ti byli také považováni za vládce celé Rusi (ne vždy de facto, vždy ale de iure). V období mongolské nadvlády podléhaly východ i západ Zlaté hordě. Východní Rusko bylo jednotné kolem nové metropole Moskvy a po svržení tatarské vlády převzalo moskevské knížectví pozici regionálního hegemona, stvrzenou pádem Byzance. Odtud také pochází doktrína Moskvy jako Třetího Říma.

O ideologické dimenzi nadcházející války s Ruskem

Liberalismus bojuje proti všem formám kolektivní identity a typům hodnot, projektů, strategií, cílů, metod atd., které jsou kolektivistické nebo přinejmenším neindividualistické. Proto Karl Popper – jeden z nejvýznamnějších teoretiků liberalismu – ve své knize Otevřená společnost a její nepřátelé tvrdí, že liberálové by měli bojovat proti jakékoli ideologii nebo politické filosofii (od Platóna a Aristotela až po Hegela a Marxe), která zastává pozici, že společnost má mít či hledat společný cíl, hodnoty nebo význam. (Za zmínku stojí, že tato kniha je osobní biblí George Sorose). V liberální či otevřené společnosti má být každý cíl, hodnota nebo význam založen striktně na jednotlivci. Tak jsou nepřátelé otevřené společnosti  (což je synonymum pro západní společnost po roce 1991, která se stala normou pro zbytek světa) jasně vymezeni: hlavními nepřáteli jsou komunismus a fašismus, ideologie zrozené ze stejné osvícenské filosofie, které však mají neindividualistický koncept ve svém jádru – marxismus třídu, fašismus národní stát a nacionální socialismus rasu. Příčina konfliktu liberalismu se zbývajícími dvěma alternativami modernity – fašismem a komunismem – je tedy vcelku zjevná. Liberálové se považují za osvoboditele společnosti od fašismu a komunismu, dvou hlavních permutací explicitně neindividualistických forem moderního totalitarismu. Zápas liberalismu, pokud na něj nahlížíme jako na část procesu likvidace neliberálních společností, poté dává celkem smysl. Liberalismus stvrzuje svůj smysl na základě samotného faktu existence ideologií, které otevřeně popírají jednotlivce jako nejvyšší hodnotu společnosti. Je očividné, čeho se tento liberální zápas snaží dosáhnout – osvobození od svého opaku. To, že svoboda je v liberálním pojetí negativní kategorií, není plně chápáno. Nepřítel existuje a je jasně vymezen.

Usiluje Rusko o další světovou válku?

Na informaci, že Evropská unie kvůli ruskému jednání na Krymu a na Ukrajině uvalí sankce na 20 prominentních Rusů, jsem zareagoval: „To si snad dělají srandu!“

Režim každé země tvoří zhruba dva tisíce lidí – prezident, premiér, ministři a jejich náměstci, poslanci, senátoři, šéfové tajných služeb a jejich zástupci, velení armády a její klíčoví důstojníci, vrchní soudci, šéfredaktoři médií utvářejících veřejné mínění a prestižní novináři, někteří byznysmeni a bankéři. Prostě establishment. Chcete-li zničit režim, musíte tyto lidi buď odstranit, nebo oddělit od moci.

Říkal jsem si: Pochlapí se EU a uvalí sankce na dvě stě osob, nebo bude umírněná, a v takovém případě jen na sto? Odpovědí je pouze na dvacet. To je nebezpečné, protože takový nízký počet nemusí ruský režim odstrašit od dalších avantýr na Ukrajině, nebo například v Moldavsku.

Eurasijství v ruském politickém myšlení

Svou roli bezpochyby hrálo několik desítek let intelektuálního vakua, je pochopitelné, že v Sovětském svazu nemohl být věnován myšlenkovému proudu, který se zrodil v lůně post-říjnové emigrace takový prostor, jaký by si zasloužil. Avšak pád Železné opony a Sovětského svazu způsobil z hlediska eurasijství dvojí pozitivní dopad: jednak umožnil opětovný a otevřený zájem o vlastní minulost a za druhé celkové klima přálo opětovným diskusím nad pozicí Ruska a „ruské ideje“ vůbec.

Co si pod „eurasijstvím“ představit? V zásadě jde o myšlenkový směr, který byl sice bolševickou revolucí katalyzován, nicméně jeho duchovní počátky můžeme vysledovat již dříve a to u osob spisovatele Dostojevského a koncepcí historika a sociologa Nikolaje Jakovleviče Danilevského.

Několik poznámek k Alexandru Duginovi

 

Dnes již Alexandr Dugin o nacionálním bolševismu příliš nemluví, hlavně doma v Rusku, za to ruské státní zájmy zdůrazňuje natolik, že si loni německý „eurasijec“ Martin Schwarz (Eiserne Krone) kladl otázku, zda „je Dugin ještě vůbec náš?“ (Die Vision Eurasien. Jenseits von Nationalismus und Internationalismus). Odpověď byla kladná, i když Mezinárodní eurasijské hnutí, založené 20. listopadu 2003 za účasti delegací 22 států, stagnuje a Eurasijská strana Ruska představuje křehkou platformu neostalinistů, antikomunistických konzervativních monarchistů, ortodoxních fundamentalistů a fašistů. Supraetnické, nebiologické pojetí nacionality (Dugin říká imperiální=říšské) – vlastně ve smyslu SSSR nebo amerického „nationu“ – ji zároveň ostře dělí od představ nacionálně-socialistických skupin nebo etnocentrických iniciativ ruských neopohanských identitářů (Synergon-Rusko, Athenaeum aj.).

Obnova velmocenského postavení Ruska je tak konstantou Duginových snah („geopolitika místo marxismu-leninismu“ – v tom mu sekundují např. profesor Igor Panarin, děkan fakulty mezinárodních vztahů, nebo Natalie Noročnická s knihou Rusko a jeho místo ve světě). I když jsou jeho výklady značně heterodoxní, přejalDugin pravoslavnou ideu Třetího Říma. Vlastenectví a pravoslaví jsou totiž v Rusku dosud nejživější morální alternativou konzumní ideologie Západu, kde je dávno realitou i pro ty, kteří ji popírají.

Rozhovor s Alexandrem Duginem

Vážený pane Dugine, děkujeme za Vaši ochotu odpovědět na několik našich dotazů. Rád bych začal s otázkami k politické situaci a potom bych se blížeji zabýval apokalyptickou situací Ruska a následně celé zeměkoule. Tedy, má první otázka: Kdo je prezident Putin, co je jeho agenda a jaké jsou jeho vyhlídky?

Dugin: Na to se nedá tak jednoduše odpovědět. Putin je typický kágébák. To znamená vlastenec, etatista, zastánce velkoruské ideje. Na druhé straně je obklopen liberály a zápaďáky, na kterých je závislý. Prohlašuje, že Rusko je evropská země; obdivuje německou kulturu. Ale neskrývá averzi vůči světové politice USA.

Existují různé možnosti, jak se Putin může v budoucnu rozvíjet: na jedné straně osvobození od liberálních vlivů a směřování k euroasijské, nacionálně-sociální myšlence, anebo zachování status quo s nelogickým, čistě pragmatickým využíváním liberalismu spojeného s vlasteneckou rétorikou.

 

Politická teorie a geopolitika A. G. Dugina

Po rozpadu Sovětského svazu se v Rusku v reakci na změnu mezinárodního prostředí začala rozvíjet celá řada teoretických přístupů, které se pokoušely vyjadřovat k úloze, kterou by Rusko mělo v nové mocenské konfiguraci hrát. I přes výraznou polarizaci, jakou je možné v průběhu 90. let vysledovat mezi ruskými odborníky, politiky i veřejností, však došlo k obecnému konsensu v několika elementárních otázkách. Jednalo se především o názor, že Rusko by mělo zůstat velmocí se signifikantním vlivem na mezinárodní společenství, jako prioritní by měly být vnímány národní zájmy Ruské federace a shoda proběhla také v otázce restaurace geopolitiky, která se postupně stala značně respektovanou (a nejen) teoretickou koncepcí pro „exaktní deskripci“ a aktivní formování prostorové dimenze politiky (Sergunin 2000: 45).

Stránky