The Fourth Political Theory

beyond left and right but against the center

Mnohé východoevropské země se samozřejmě pokoušejí zachovat poněkud nezávislejší kurz: Maďarsko, Slovensko, Srbsko, Makedonie i Řecko (které sice k tradičně vymezené východní Evropě nepatří, geograficky však do tohoto regionu spadá). Jejich možnosti jsou však omezené a co víc, ani jedna z nich není nezbytná pro sanitární kordon obklíčení Ruska. Pro ten jsou důležité Polsko, Rumunsko a pobaltské republiky, především pak Polsko s Rumunskem. Jde o čistě geografickou otázku: Rumunsko je branou na Balkán a Polsko leží mezi Ruskem a střední Evropou. Jaká politická situace tedy ve východní Evropě – a těchto dvou zemích zvlášť – panuje?

Zájem o alchymii se ve mně probudil dříve, přibližně v 16-17 letech. Přirozeně jsem tehdy neznal žádné alchymistické spisovatele a nečetl žádnou alchymistickou literaturu. Měl jsem jednoduše silné zaujetí pro evropskou poezii, hlavně poezii temnou, mystickou. Zasáhly mě především jisté hermetické exkursy, na které jsem narazil v dokonce v poezii XIX. století. Když jsem četl některé nesrozumitelné básně Gérarda de Nervala a Baudelairea, nebo když jsem začal studovat Rimbauda a Mallarmého, neobyčejně mě fascinovaly některé temné formulace v jejich strofách a sonetech, přestože to nebyly přímé odkazy na alchymii jako na vědu nebo na umění. Nechápal jsem ještě terminologii, ale vnímal jsem neuvěřitelnou přitažlivost toho všeho. Konec konců jsem byl vždy přesvědčen, že současné chápání alchymie žádný vztah k původní alchymii nemá. A tak není divu, že skutečný zájem o alchymii se ve mně probudil až po přečtení René Guénona, přesněji díky jeho knize Velká triáda, kde jsem se poprvé setkal s alchymistickými elementy a principy. A po tomto zážitku jsem se rozhodl věnovat se této literatuře naplno.

Tito lidé vycházejí z nepochopení nebo rovnou odklonu od Guénonova původního tradicionalismu. Místo aby jej následovali přímou cestou k islámu, jediné dostatečně dochované a životaschopné autentické náboženské tradici, ubíraly se cesty mnoha antimodernistických myslitelů stezkami skoro pozoruhodné přehršle modlářského zmatku. Výtečný anarchistický autor Keith Preston nám ve svém díle nabízí užitečný souhrn intelektuální dráhy mnoha z nich, kteří společně tvoří hlavní inspiraci evropské Nové pravice. Mám na mysli postavy jako Ernst Jünger, Carl Schmitt, Friedrich Nietzsche, Hilaire Belloc, G. K. Chesterton, Julius Evola, Aleister Crowley, Corneliu Codreanu nebo Alain de Benoist. Jünger a Codreanu se klaněli modle války, Schmitt politice, Nietzsche nadčlověku a – ti nejhorší z nich – Evola s Crowleym pohanským božstvům (džini), pokud ne přímo Satanovi samému. Jedině katolíci Belloc a Chesterton nebo kritik impéria de Benoist by tak mohli na Boha pevněji soustředěným myslitelům být alespoň trochu více po chuti.

Carl Schmitt ve své knize Völkerrechtliche Grossraumordnung mit Interventionsverbot für raumfremde Mächte: ein Beitrag zum Reichsbegriff im Völkerrecht (Mezinárodní právo řádu velkých prostorů se zákazem intervence zahraničních mocností: příspěvek ke konceptu Říše v mezinárodním právu), původně vydané roku 1939, předkládá stěžejní koncept, jenž se stává základem neoeurasijského projektu v Rusku počátkem 21. století. Ačkoli Schmitt psal tento text ve vztahu k Německu konce třicátých let, což se samozřejmě odráží v tom, o čem pojednává, význam tohoto spisu zdaleka přesahuje jeho historický, politický a geografický kontext, jelikož pokládá základy zvláštního politicko-právního způsobu myšlení, který je nejpravděpodobněji odsouzen k tomu, aby se uskutečnil až ve 21. století. Rozhodně má zásadní význam pro současné Rusko.

Jak se říkává, pro Rusy není nic nemožné. Jsme úžasný a v jistém ohledu magický národ, a když už se zdá, že je všechno ztraceno, že už nám nic nezbylo, nějak se nám podaří zvítězit. Napoleon přišel, shlížel na nás jako na nějaké nuly – jen aby se zahanbeně utekl. Později přitáhla Hitlerova mocná armáda, mnohem silnější než ta naše. To byl skutečně mocný protivník. I oni ale přišli o všechno.
Když jsem v 90. letech přišel s eurasianismem, všichni se mu vysmáli coby nesmyslu. A pak Putin vyhlásil Eurasijskou unii. Pomalu postupujeme kupředu; trochu jsme otupili nápor protivníka. Krym je náš, stejně jako Doněck, Jižní Osetie a Abcházie. Brzy toho bude našeho ještě víc.

Každý politický systém moderní éry se odvozoval od některé ze tří velkých ideologií. První a nejstarší z těchto ideologií je liberalismus, druhou je komunismus, třetí je fašismus. Druhá a třetí ideologie se diskreditovaly a časem opustily jeviště dějin západního světa. Liberalismus s námi zůstal dodnes, nikoli však jako ideologie, nýbrž jako cosi daného. Vědomě si jej nevybíráme: tiše se předpokládá, že s ním souhlasíme. Svět kolem nás proto stojí na prahu postpolitické reality, kde jsou hodnoty liberalismu natolik zažité, že jejich ideologický rozměr si už nikdo ani neuvědomuje.

Aby se předešlo monopolizaci politického diskurzu, aby nedošlo k merkantilizaci všech hodnot a zabránilo se utopení rozmanitých kultur a národů v globální homogenitě trhu, autor této knihy přichází s návrhem na vypracování čtvrté politické teorie. Ta bude čelit liberalismu z nových pozic, odlišných od komunismu i fašismu a překračujících dělení na pravici a levici. Ve svém díle hledá cesty, jimiž se myšlení v rámci tohoto nového paradigmatu může ubírat a nebojí se při tom sáhnout po těch zdánlivě nejsubverzivnějších plodech postmoderního myšlení.

Pro názorné představení základních a interferenčních pozic třech politických teorií pojmenovaných a definovaných A. Duginem uvádíme níže jednoduchý, ale jasný graf. 

http://cervenobili.cz/15546/konceptualni-klub-lva-borskeho-graf-politick...

JP: Jaké byly první ohlasy v ulicích po vyhlášení výsledků referenda?

MO: Krym zaplavila vlna štěstí. Lidé slavili v ulicích po celou noc. Byl to skvělý zážitek, obzvláště pro mě jako pro Němce, kdy jsem možnost znovu zažít jedinečnou historickou událost, poněvadž i my jsme byli znovusjednoceni v roce 1900…

JP: Kromě toho, že jsi skvělý novinář jsi také odborník na geopolitiku. Kam podle tebe směřuje dění na Ukrajině?

MO: Znovusjednocení Krymu s Ruskem je počátkem geopolitického tsunami. Poprvé od roku 1989/1990 se objevila vážná konkurence hegemoniální moci USA. Pravidla hry se náhle změnila. Rusko už není ochotno více tolerovat jakýkoli tlak Západu směrem na Východ. Znovusjednocení Krymu s Ruskem není dozajista koncem, nýbrž počátkem nové geopolitické éry.

Vůbec se nad touto situací nepozastavuji. Po druhé světové válce bylo v Německu svobodné myšlení, obzvláště pak o vztazích k okupačním mocnostem, absolutně zapovězeno. Před rokem 1945 jsme mohli zaznamenat národně orientované myšlení o osudu Německa, a to ve všech politických táborech. Komunisté, sociální demokraté, liberálové, národní konzervativci a nacionální socialisté – ti všichni měli německý národ ve středu svých myšlenek. Německý patriotismus nebyl vůbec vynálezem nacionálních socialistů, jak si to dnes myslí mnoho Němců. Národně orientované myšlení v politice můžeme nalézt i u ostatních zemí jako Francie, Spojené státy, Velká Británie nebo Rusko. Je to zcela normální, myslet národně. Bylo to i do roku 1945 také německou tradicí. Po roce 1945 byl tento způsob myšlení v Německu zakázan a hanoben. Němci byli náhle povinni myslet v rámci „lidstva“, „mezinárodního společenství“, „západních hodnot“ a dalších kosmopolitních termínech. Převýchova v poválečném období měla zajisti, že nová německá elita nebude pracovat na vytvoření svobodného a nezávislého Německa. Úplná absence jakékoli možnosti národně orientovaného myšlení v německé politice byla zapříčiněna sovětskou okupační mocí v NDR a americkou okupační mocí v NSR. Němci byli vychováváni v protiněmeckém způsobu myšleni. Nemůžeme tedy očekávat od německé elity nebo inteligence, samozřejmě s pár výjimkami, jakékoli německé národně orientované myšlení. Neměli bychom se tedy vůbec divit, že němečtí politikové a intelektuálové mluví o „přátelství“ a ne o „zájmech“, když přijde řeč na vztahy s okupačními silami. Pokud nějaký německý politik opustí tuto sféru, je okamžitě umlčen Němci, kteří tuto protiněmeckou sféru myšlení obhajují. Je to určitý druh duševního a intelektuálního „gulagu“ nebo „koncentračního tábora“. Jen s tím rozdílem, že tentokrát jsou Američané veliteli tohoto tábora a německá elita hraje roli „kápů“, táborové policie. Měli byste tuto situaci přijmout, nebo proti ní povstat. Na povstání je stále ještě moc brzy, ale jistě k němu v budoucnu dojde.

Liberalismus bojuje proti všem formám kolektivní identity a typům hodnot, projektů, strategií, cílů, metod atd., které jsou kolektivistické nebo přinejmenším neindividualistické. Proto Karl Popper – jeden z nejvýznamnějších teoretiků liberalismu – ve své knize Otevřená společnost a její nepřátelé tvrdí, že liberálové by měli bojovat proti jakékoli ideologii nebo politické filosofii (od Platóna a Aristotela až po Hegela a Marxe), která zastává pozici, že společnost má mít či hledat společný cíl, hodnoty nebo význam. (Za zmínku stojí, že tato kniha je osobní biblí George Sorose). V liberální či otevřené společnosti má být každý cíl, hodnota nebo význam založen striktně na jednotlivci. Tak jsou nepřátelé otevřené společnosti  (což je synonymum pro západní společnost po roce 1991, která se stala normou pro zbytek světa) jasně vymezeni: hlavními nepřáteli jsou komunismus a fašismus, ideologie zrozené ze stejné osvícenské filosofie, které však mají neindividualistický koncept ve svém jádru – marxismus třídu, fašismus národní stát a nacionální socialismus rasu. Příčina konfliktu liberalismu se zbývajícími dvěma alternativami modernity – fašismem a komunismem – je tedy vcelku zjevná. Liberálové se považují za osvoboditele společnosti od fašismu a komunismu, dvou hlavních permutací explicitně neindividualistických forem moderního totalitarismu. Zápas liberalismu, pokud na něj nahlížíme jako na část procesu likvidace neliberálních společností, poté dává celkem smysl. Liberalismus stvrzuje svůj smysl na základě samotného faktu existence ideologií, které otevřeně popírají jednotlivce jako nejvyšší hodnotu společnosti. Je očividné, čeho se tento liberální zápas snaží dosáhnout – osvobození od svého opaku. To, že svoboda je v liberálním pojetí negativní kategorií, není plně chápáno. Nepřítel existuje a je jasně vymezen.

Svou roli bezpochyby hrálo několik desítek let intelektuálního vakua, je pochopitelné, že v Sovětském svazu nemohl být věnován myšlenkovému proudu, který se zrodil v lůně post-říjnové emigrace takový prostor, jaký by si zasloužil. Avšak pád Železné opony a Sovětského svazu způsobil z hlediska eurasijství dvojí pozitivní dopad: jednak umožnil opětovný a otevřený zájem o vlastní minulost a za druhé celkové klima přálo opětovným diskusím nad pozicí Ruska a „ruské ideje“ vůbec.

Co si pod „eurasijstvím“ představit? V zásadě jde o myšlenkový směr, který byl sice bolševickou revolucí katalyzován, nicméně jeho duchovní počátky můžeme vysledovat již dříve a to u osob spisovatele Dostojevského a koncepcí historika a sociologa Nikolaje Jakovleviče Danilevského.